Májový Mont Blanc na skialpech

Mont Blanc je známá a velmi často navštěvovaná hora savojských Alp škrábající se do výšky 4 809 m n.m. Jelikož nás zástupy výletníků čekajících na selfie na vrcholku hory nelákají, rozhodli jsme se s Foggym a Robáskem vydat se na Mt. Blanc v zimním období, a tedy na skialpech. No, o zimní období se z pohledu kalendářního nejednalo, jelikož jsme vyrazili na začátku května, abychom výstupem oslavili ukončení 2. světové války v Evropě. Že zima už skončila, jsme začali pochybovat hned po příjezdu do údolí, ve kterém leží městečko Chamonix, protože přes noc napadlo asi třicet čísel – letní pneumatiky nebyly nejlepší volbou.

Abychom se aklimatizovali, vyhledali jsme blízkou sjezdovku, kde jsme nasadili pásy a vydali se stoupat. Počasí nám ze startu moc nepřálo, ale po pár hodinách se umoudřilo, a dokonce se skrz mraky prokousali místní velikáni jako Aiguille des Grands Montets (3 295 m n.m.) nebo Aiguille Verte (4 122 m n.m.). K prvnímu jmenovanému jsme se nakonec vydali. Ve spodních partiích byl sníh mokrý a nabaloval se na pásy, ale kupodivu se mi stoupalo lehce (dokonce jsem stíhal Foggyho). Jakmile jsme se dostali do bezejmenného sedla, zbývalo nám k cíli přibližně 200 výškových metrů. Robert se rozhodl nevyčerpat všechny síly hned první den a jal se sundávat pásy na cestu dolů. Foggy a já jsme vydrželi a dostoupali až na vrchol, nutno zmínit, že posledních 200 výškových metrů mi dalo zabrat asi stejně jako předchozí výstup. Počasí se zhoršilo, a proto jsme na nic nečekali, sundali pásy a užili si parádní prašanový sjezd. Foggy podezříval vrchní sněhovou vrstvu, že se neudrží, což se potvrdilo a Robert se svezl s malým lavinovým splazem. Proto jsme zajásali, když jsme se dostali na sjezdovku a následně zdárně dokončili první skialpový den ve zdraví. Tento den jsme zvládli nastoupat a slyžovat 2 200 výškových metrů za necelých 6 hodin.

Z důvodu třídenního okna slibujícího krásné počasí jsme zrušili druhý aklimatizační výlet a lanovkou jsme se vyvezli na její prostřední stanici Plan de l’Aiguille, odkud jsme pokračovali do cíle dne, a to na chatu Grands Mulets (3 051 m n.m.). Výstup na chatu není náročný, zprvu se jedná o traverz (rozuměj nahoru a dolů) po úbočí pod Aiguille du Midi (3 842 m n.m.). Závěrečná pasáž je klikaté stoupání po ledovci. Chata samotná je postavena na skále a přístup k ní je po natažených fixních lanech. Pro dosažení chaty jsme na skialpech nastoupali 1 000 výškových metrů. Za tři a půl hodiny od lanovky jsme již seděli na chatě a užívali si vysokohorské pivo.

Výstup na Mt. Blanc nám odstartoval probuzením se v lágru ve tři hodiny ráno. Po snídani a sestupu „ferratou“ jsme se dostali k lyžím, které jsme minulý den zanechali zapíchlé do sněhu pod chatou. Z chaty Grands Mulets vedou na vrchol dvě běžné zimní trasy. První výstupová cesta vede po hřebeni a rychle šplhá na předvrchol Mt. Blancu, tedy Dome de Gouter – tato cesta obsahuje ledové pasáže se sklonem přes 50 stupňů, a je tedy vyžadováno vybavení na ledolezení (2 cepíny, sada šroubů do ledu). Druhá trasa se proplétá trhlinami ledovce Mt. Blancu a pokračuje pod hrozivě vyhlížejícími seráky až do sedla pod bivakovací chatu Vallot. Zde se cesty scházejí. Jelikož jsme neměli dostatek cepínů ani šroubů do ledu (pouze toliko, kolik je doporučená výbava pro pohyb po ledovci), vydali jsme se cestou číslo dva. Ve 4 hodiny ráno jsme zacvakli vázání a vydali se ukrajovat zasněžené výškové metry před námi. Jakmile se nám díky rozbřesku vykreslilo panorama okolních hor, neustále jsem se ohlížel a kontroloval, kdy se vizuálně dostaneme nad vrchol Aiguille du Midi. To by znamenalo, že máme již za sebou téměř polovinu cesty. Tento okamžik nepřicházel, naopak se stoupající výškou přicházela únava způsobená nadmořskou výškou. Tento pocit je velice zvláštní, v jednu chvíli jste naprosto v kondici, ale po několika krocích se záhy cítíte jako když byste vyběhli do 5. patra po schodech. Na chvíli zastavíte, vydýcháte se a znovu jste plný sil až do dalších šesti kroků – pak se situace opakuje. Abych si udržel tempo, tak jsem si počítal kroky mezi přestávkami na příděl vzduchu. Obvykle se po 40 až 50 krocích ozvaly plicní sklípky a dožadovaly se vzduchu, na který si činily nárok. Nadmořská výška s sebou dále přináší větší a větší zimu a nebezpečí nemoci z výšky. Tentokrát jsme se shodli, že jsme nepodcenili přípravu a správně se zavodnili, protože nikoho z nás nebolela hlava, ani nikomu nebylo nevolno. Ale ta zima… Proklínal jsem se, že jsem si nechal péřové rukavice na chatě, abych ušetřil pár set gramů v batohu. Nádech, výdech, jeden krok, druhý, třetí, mrznou mi prsty na rukou, šestý, sedmý, přehodím si hůlky do jedné ruky a budu procvičovat prsty, devátý, desátý, trochu se ruka zahřívá, dvanáct, třináct, pomáhat si jednou hůlkou je víc namáhavé, patnáct, šestnáct, a začíná mi mrznout druhá ruka, devatenáct, dvacet, prohodím si hůlky do druhé ruky, třiadvacet, čtyřiadvacet, pálení v nohou vzrůstá stejně jako chtíč po větším a větším přísunu vzduchu, šestadvacet, ještě musím vydržet…, devětadvacet, třicet, hurá dýchám. Tento proces jsem si to ráno zopakoval nesčetněkrát, než jsme dorazili ke zledovatělému hanku pod bivakovací chatou Vallot (4 362 m n.m.). Lyže na záda, mačky na skelety, zatnout cepín do ledu a už jsme stoupali k pomyslnému výškovému táboru. Kop, kop, sek, sek – místy se jednalo o zmrzlý sníh, proto nebylo nijak náročné dostat se k chatě. Nepříjemný byl pouze vítr, který dále ochlazoval zkřehlé prsty – nyní mačkající rukojeť cepínu. Poryvy větru dokázaly nadělat trable v případě, kdy se opřely do plachty ve formě lyží připnutých na batohu.

Únava, zima a nedostatek energie zapříčinily, že se Robásek rozhodl ukončit výstup na Vallotce a počkat na náš návrat z vrcholu. Dál jsme se tedy vydali jen Foggy a já. Cesta z Vallotky je po vrcholovém hřebenu, který vede přes tři předvrcholy. Jdeme na mačkách a bez lyží, které jsme nechali zastrčené pod chatou. Posledních 500 výškových metrů je exponovaných a v případě uklouznutí Vás Mt. Blanc pohltí a navždy zavře do horolezecké Valhaly. Cesta ubíhala celkem rychle, s Foggym jsme předbíhali některé skupinky, možná také proto, že jsme nešli navázaní – v Tatrách je nespočet přísnějších hřebínků. Největší nepřítel, proti kterému horolezec při výstupu bojuje, je počasí. Proto je každý lezecký nebo vysokohorskoturistický výstup kompromisem mezi úrovní zabezpečení horolezce a možnou výstupovou rychlostí. Chtěli jsme výstup stihnout co možná nejrychleji, a z toho důvodu jsme si zvolili nepoužít lano. Na vrcholku střechy Evropy (když nebudeme počítat Elbrus nacházející se v Kavkazkém pohoří) jsme stanuli v 11 hodin dopoledne, tedy za dvě hodiny od chaty Vallot a za sedm hodin od chaty Grands Muletes. Podání ruky, pár fotek a hurá na cestu zpět. Na Vallotce jsme vyzvedli již rozmrznutého Roberta, naskočili na lyže bez pásů a jelo se. Sníh byl výborný, ale nohy po celodenním stoupání unavené. Každá zatáčka přinášela pálení do stehen, sjezd jsme ale nakonec absolvovali v pořádku až na lanovku a s jednou z posledních kabin se dostali k autu na parkovišti.

Následující den jsme si dopřáli odpočinkový sjezd z Aiguille du Midi údolím Vallée Blanche s výhledy na legendární lezecké stěny Grand Capucin (3 838 m n.m.), Grandes Jorasses (4 208 m n.m.), Dent du Géant (4 013 m n.m.) nebo Petit Dru (3 754 m n.m.). Poslední třešničkou byla cesta historickou zubačkou zpět do Chamonix. Pak jsme jen zamávali a doufali, že se zase někdy vrátíme do překrásného okolí Chamonix.

kubA

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *